NEMÁME ČAS, ALE SME 3 HODINY NA MOBILU

„Luci, budeš si se mnou hrát?“ Můj milovaný bratr tvrdí, že odpovědí mu vždy byl zvuk otočení stránky v knize a pohled na sestru přilepenou k dalšímu románku, encyklopedii, časopisu a zhruba tak asi všemu, co se mi tenkrát dostalo pod ruku. „Dá si se mnou někdo víno?“ Já zase dnes tvrdím, že odpovědí u nás doma mi poslední dobou je prst mojí maminky rolující displej smartfounu, prst mého bratra rolujícího iPad a pak zvednutá hlava mého taťuldy za hromadou lejster rodokmenu a počítače. Řekla bych, že se tedy nic nezměnilo, jen knihy dostaly jinou podobu, na tabletech, telefonech i počítačích dokážeme denně hodiny i číst, ale zrelaxuje nás to stejně? 
Odborníci tvrdí, že modré světlo a nespavost a suché oči bez mrkání a únava a nic dobrého v tom prostě není. No dobře, ale když si před spaním čtu knížku, tak mě po pár hodinách už taky bolí oči a ze stresových amerických primárek popisovaných Michelle Obamovou sem taky pár hodin oči nezamhouřila. Pravdou je, že zatím nevíme, co s námi udělá celoživotní civění do monitorů, otlačený malíček pravé ruky z držení mobilu a usínání se všemi přístroji v místnosti, protože zatím to ještě žádná generace neodžila. 


Na rande sem si vzala mobil.

Před pár měsíci jsem byla na přednášce Matěje Krejčího o digitálním detoxu. V jednu chvíli po publiku chtěl, abychom se podívali na mobily a přečetli mu z nastavení čas u obrazovky. Se svýma třema hodinama denně sem byla dost průměr, ale někdo měl i 11 hodin. Trochu sem se nad tím zamyslela a 3 hodiny denně je fakt moc, sice to nebyly jen sociální sítě, ale i zprávy, emaily, úprava fotek a tak, ale stejně! Takže jsem si v telefonu nastavila omezení na 1 hodinu denně na sociálních sítích a po hodině se mi appka zneaktivní. Zatím to na mě funguje docela dobře a přečetla sem za měsíc 3 knížky. V Česku se mi mezi přáteli mezitím rozmohl takový nešvar: nemají na nic čas. Vážně? A co ty 3 hodiny denně na mobilu?
Vážně by mě zajímalo, jak ti lidé, co nemají čas, tráví den. Co si čtou na záchodě, co dělají, když čekají ve frontě, co dělají, když jedou v autobuse, co dělají, když čekají na číšníka? Mají v ruce mobily! Jasný jako facka. Už sme si zvykli mobily nevypínat, spí s náma v pokoji, máme je na rande a na záchodě taky. Už měsíc se snažím to nedělat a začalo mě to u druhých obtěžovat. Bavila sem se o tom se svým mužem a najednou sem si všimla, že už nenosí na rande mobil. Já jo, potřebuju si vyfotit, jak nám to spolu sekne v dánské tmě. Už si ale v mezičase neroluju příchozí zprávy. Na mobilu mám vypnuté notifikace příchozích emailů, otevírám je, až sem na to vyhyggovaná a připravená na jakékoli zprávy. V poslední době sem si teda vymezila čas na emaily, Facebook i Instagram, na ranní zpravodajství a volání domů a asi se mi trochu ulevilo, že mám ty internety ve svých rukou. To u mě bylo asi cílem, být organizovaná víc než jen díky uklizenýmu stolu a to-do listu. 


To-do list od Printintinu
Někdo to ale nepotřebuje. Je mu dobře se svýma třema hodinama na mobilu, je rád online a nechce o nic přijít. I tohle chápu, ale Matěj Krejčí na té přednášce řekl jednu důležitou věc:
„Dříve jsme na sítích sdíleli to, co jsme zažívali, dneska už věci zažíváme hlavně proto, abychom měli na sítích co sdílet.“ 
Věřím ale, že to tak spousta z nás nemá, že si na ten štědrovečerní stůl ten mobil nepoložíme, že si chceme rande vychutnat jen ve dvou, a že poslední věc, kterou vidíme před spaním je tvář našeho partnera. I tak bychom ale měli být k těmto neřestem či slabostem druhých tolerantní. Protože stejně jako má Pavlína Louženská slabost pro stalkování zajímavých lidí online, a stejně jako má právnička Miranda ze Sexu ve městě slabost číst každé vydání časopisu o příbězích slavných, tak já si prostě ráda hodinku denně roluju na Instagramu a sjíždím příběhy o podnikatelkách z celýho světa. Jo a taky si prohlížím jejich fotky manželů a vánočních dekorací a upečených bábovek a v téhle dánské kose se za to vůbec nestUdím.
Vaše Podnikavá Dáma

Komentáře