AŽ TATO DOBA POMINE, VRÁTÍME SE DO KANCELÁŘÍ V PODPATKÁCH?

Toužili jsme po tom, co sme neměli a když už to máme, tak se nám to nelíbí, protože sme nuceni to mít. Takto vrtkavá je touha po práci z domu. Živě si pamatuju dobu, kdy mi zaměstnavatel neumožňoval pracovat odjinud než z kanceláře. Záviděla sem seriálovým hrdinkám, že se z domu připojily na pracovní server a přitom si udělaly masku, při sledování prezentace si zaběhaly na páse a při meetingu jim schnul lak na nehtech. Tohle se dřív dělo opravdu jen ve filmech, neznala sem holku, co by si pracovní dobu mohla odkroutit doma. Teď to můžeme dělat jako seriálové hrdinky, ale chceme to tak stále dělat?

Takhle si můj bývalej šéf představoval práci z domu.


SLEDOVACÍ ZAŘÍZENÍ JAKO BIČ NA ZAMĚSTNANCE

Dnes si v domovech vytváříme pracovní koutky, předěláváme domácí pracovny a organizujeme pracovní povinnosti od jídelního stolu. Kdo by byl dřív řekl, že jídlo v kantýně nahradíte expresním vařením během polední pauzy a vařit doma budete celých 7 dní v týdnu. Jeden z mých bývalých šéfů mi před pár lety říkal, že nevěří na home office, tedy na práci z domu. Nevěřil tomu, že když jsou lidi doma a on na ně nevidí, tak budou dělat to samé jako kdyby byli v práci. Viděl ty ztracené minuty u otevírání pošťákovi a vyhozené peníze za hodinové vaření doma. Proto práci z domu nepovoloval nikomu, a to ani sobě. Říkáte si, co asi dělá dnes? Patrně svým podřízeným nainstaloval sledovací zařízení. Dnes jeho obavu chápu.

PRUŽNOU PRACOVNÍ DOBU KAŽDÝ NEPOCHOPÍ

Tady v Dánsku sem se naučila bezmezně důvěřovat lidem. Když se vám v téhle zemi několikrát povede ztratit rukavici, zapomenout deštník nebo svetr a vy všechny tyhle věci za hodinu najdete na stejném místě, jen položené viditelně tak, abyste je znovu našli, naučíte se za pár let důvěřovat taky. Před rokem sem měla zaměstnance, který také preferoval práci z domu. Bezmezně sem důvěřovala, že v pracovní době pracuje, možná že se to i dělo, ale jinak, než kdyby byl v kanceláři. Naordinovala sem pružnou pracovní dobu. Občas se končilo už ve tři, ale někdy bylo potřeba zůstat do šesti. Když jste všichni v kanceláři a tlačí vás deadline, nikdo si nedovolí sklidit stůl a říct „padla“. Do očí si to nikdo netroufne. Když je ale zaměstnanec doma a dorazí mu dítě ze školy nebo partner z práce, tak ho to táhne od počítače. To, co má dodělat odmajzne rychlostí blesku, aby si mohl odfajknout splněný úkol. Hotovou práci odešle bez kontroly a bez černého svědomí – však to není jeho firma, je jen zaměstnancem, někdo jinej to po něm ještě jistě zkontroluje. Pokud nemá slušnost spojenou se sociální inteligencí, dovolí si ještě poslat nadřízenému smsku, ve které ho informuje, že práci odeslal a zavírá počítač, protože už má odkroucených 8 hodin. Slušně řečeno, opovaž se po mně ještě něco chtít, protože pracovní doba skončila a já už mám svoje hotový. Vítejte v mém světě před rokem. 

Ztracené věci se tu nějakým zázrakem znovu objevují.


DÁNSKÁ DŮVĚRA MĚ NA HANÉ VYTRESTALA

Několikrát sem si na svého bývalého šéfa vzpomněla a říkala si, že to mám za to, že sem se mu pošklebovala. Moje dánská důvěra se na Hané rozplynula a já začala sondovat u známých, jakou mají zkušenost s home officem. Před covidovou situací to rozhodně nebyla běžná praxe. Práce z domu se povolovala maminkám na mateřské, externistům, kteří dojížděli z daleka nebo jen těm na vyšších pozicích. U mě měl home office stejný efekt, jako kdybych pracovala v kanceláři. Možná horší v tom, že sem doma neznala slovo „padla“ a konec práce poznala až podle tmy za oknem. Doma sem si zapla pračku, uvařila, ale taky zapomněla 4 hodiny vstát od stolu nebo pila po 2 hodinách studený kafe. U kamarádky podnikatelky sem zaznamenala, že její tým není online tak efektivní, jak by byl, kdyby se všichni sešli u jednoho stolu. Takže práce z domu byla u ní ve firmě benefitem. Nedůvěřovala, neprověřovala, nepovolila ani o píď.


Polední pauzu máme každý v jinou dobu. U oběda si už s kolegou nepokecáme.


KONEC FLÁKÁNÍ SE DOMA

Covidová situace nás zahnala do našich domovů a uzavřela kanceláře, školy, hotely i coworkingová centra. Kamarádčini zaměstnanci se zkusili pár měsíců flákat a nahlašovat se vzájemně do karantén, ale jakmile klesly tržby, začalo se propouštět. Po roce s covidem začali někteří chápat, že tahle doba jen tak nepřejde, a pokud se do teď flákali doma, měli by začít urychleně pracovat, jinak dorazí výpověď i jim. Moc mě mrzí, že tihle nepřizpůsobivci vrhli špatný stín na ty, co opravdu dokážou pracovat z domu. Organizace sebe sama, kdy nejste pod drobnohledem kolegů či nadřízených, není pro každého. S časem doma nakládáme jinak, se všema komunikujeme online či po telefonu a polední pauzu prostě nemáme všichni ve stejný čas. Teď se už nedá od počítače zaskočit za kolegou do kantýny a nad jeho obědem se ho zeptat, ve kterém šanonu je ta či ta faktura. Teď musíme být organizovaní víc než kdy jindy.


Zvykneme si zase na práci při umělým světle, když doma pracujeme u okna?


AŽ TATO DOBA POMINE…

Až tato doba pomine, budeme se z pohodlných domácích úborů vracet do slim obleků a k podpatkům? Nedáme prostor pohodlnějším variantám? Až tato doba pomine, budeme schopni zasednout za stoly do kanceláří plných žářivek, když jsme si zvykli pracovat rok za stolem u okna? Až tato doba pomine, bude nám stačit jídlo z kantýny, když jsme si rok vařili jídlo přesně podle svých preferencí? Až tato doba pomine, nebudou nám chybět naše protějšky, se kterými teď trávíme víc času než kdy dřív a okamžitě sdílíme každej sebemenší pracovní úspěch? To nevím, ale určitě se spoustu věcí změní, minimálně to, že home office už nebude nutností ale zase „jen“ benefitem. 

Komentáře